Historie

Obec Dražůvky leží na trase starých obchodních cest. Původní název byl Dražovice (vyskytují se i tvary Dražejovice, Dražejov, Dolní Dražovice). První písemná zmínka pochází z roku 1340. Obec je ale mnohem staršího založení – v roce 1341 moravský markrabě Karel daruje Dražovice jako odúmrť po Brunovi z Dražovic pustiměřskému klášteru a darovací listina mluví o „starobylém městečku s právem výběru mýta na přiléhající uherské cestě“.

Kdy a kým byla osada založena, není známo.  Archeologické nálezy ukazují na kontinuální osídlení od pravěku do dnes, jako u většiny moravských sídel. Hroby keltských či velkomoravských bojovníků pak nenechávají na pochybách, že starověké a raně středověké osídlení se netýkalo pouze zemědělství. I vrcholný středověk znamenal pro obec „zlaté časy“: tehdejší městečko Dražovice mělo tvrz, kostel, faru, mlýn, rybníky, později se zmiňuje i panský dvůr a cihelna, konaly se zde trhy, městečko mělo dokonce i hrdelní právo… o všem svědčí zachované archiválie.

Klášter v Pustiměři vlastnil Dražovice do roku 1368, kdy je směnil z Francem z Pomenic za Prusy. Tím začíná éra držitelů, kteří se snažili kolem dražovského zboží vybudovat samostatné panství. Střídali se poměrně rychle, zápisy v zemských deskách zmiňují pány z Kunovic, z Holštejna, ze Smrčan, z Chlumu… mnoho z nich si k jménu připojovalo „de Drazowicz“. Ovšem události 15. století se staly pro Dražovice osudné – husitské a pozdějí česko-uherské války mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem zničily městečko natolik, že bylo někdy před rokem 1500 přejmenováno na zdrobnělinu Dražůvky. Patnácté století nepřežil kostel, tvrz byla rovněž zničena, ale byla obnovena. Od roku 1511 jsou jako držitelé Dražůvek zapsáni páni z Nevědomí, pak ze Zástřizl, z Vranova, z Koněpas a roku 1598 je za 8 000 zlatých moravských kupuje Oldřich z Kounic. Tím éra samostatného panství končí a Kounicové jej spojují, jako mnoho dalších, s panstvím ždánickým. Doba vládnutí Kouniců byla na tehdejší dobu velmi tolerantní, protože na jejich statky se stahují tzv. Čeští bratři (církevní hnutí, vzešlé z husitské doby a vyznávající svébytný způsob organizace společnosti a víry). Sám Oldřich z Kounic k nim patřil a tak se na Ždánicku postupně vytvořila nejpočetnější komunita této náboženské skupiny, vyznávající čistotu ducha, vzdělávání a pracovitost. Potomci této skupiny dodnes v kraji žijí, jak dokazuje porovnání příjmení ze záznamů přelomu 16. a 17. století a dnešních  – týká se to i Dražůvek.

Jenže žádný klid není navěky… přichází spory mezi katolíky a evangelíky, stavovské povstání, bitva na Bílé Hoře a po ní habsburské účtování se vzbouřenou zemí… 
 Po stavovském povstání byl majetek Kounicům zabaven a panství připadlo Liechtenštejnům. Třicetiletá válka a její následky způsobily katastrofu, ze které se Dražůvky už nevzpamatovaly – definitivně zanikla tvrz, totéž fara a sídlo bylo vlivem válečných událostí téměř vylidněné. Noví majitelé neměli na obnově městečka zájem, z Dražůvek se stala malá ves a jejich význam už se neobnovil. Poté dlouho žily typickým životem poddanské obce, až do poloviny 19.století, kdy po zrušení poddanství začala modernější etapa venkovského života. Mezitím byla obec ještě mnohokrát „navštívena“ cizími i domácími vojsky, která přinášela zkázu a zmar. Ale to byl osud celé Moravy…

Konec 19. a začátek 20. století byl příznivý – v obci byla postavena nová škola (1889) i kaple (1892), zpevněné komunikace, hospodářsky se obyvatelům celkem dobře dařilo. V roce 1908 zahájila provoz trať Čejč – Ždánice, která znamenala značný  pokrok, i když jejím hlavním účelem byla doprava cukrové řepy do ždánického cukrovaru. I. světová válka však znamenala konec budování, vyčerpala zdroje materiální i lidské, přinesla jen neštěstí a bídu. Přibývalo těch, co se z fronty nevrátili, přibývalo vdov a sirotků. Nebylo divu, že pád monarchie a vznik nové republiky lidé vítali s obrovským nadšením… Počet obyvatelstva Dražůvek však po válce dosáhl nejvyššího čísla v novodobé historii – při sčítání v roce 1921 zde žilo (bylo přítomno, bez ohledu na trvalé bydliště, to znamená včetně sloužících na statcích atd.) 449 lidí. Roky mezi první a druhou světovou válkou byly naplněné prací – bez národnostních třenic, v obci žilo pouze českojazyčné obyvatelstvo. Ale důsledky Mnichovské zrady byly pro všechny stejné – na jaře 1939 byla obec obsazena německou armádou a válečná léta prožila ve strachu z každého dne, jaké represe přinese. Týkaly se hlavně hospodaření, protože Němci nařízení ohledně válečného hospodářství striktně kontrolovali a za sebemenší porušení přicházeli těžké tresty. Několik rodáků také přišlo během války o život z politických důvodů. Na konci války se Dražůvky stali místem, kde se Němci hodlali bránit před postupující frontou. Lidé byli 9 dní schovaní v krytech a v obci „hospodařila“ německá armáda. Ve škole bylo zřízeno obvaziště, kam museli někteří místní pod hrozbou zastřelení dopravovat z okolí zraněné Němce. Domy schytaly několik dělostřeleckých zásahů a jedna žena na následky zranění zemřela, celkově se však hlavní boje místu vyhnuly, protože okupační armáda nakonec před frontou utekla. Vyrabovaná obec byla osvobozena 28.4.1945, kdy do ní vstoupila rumunská 12. divize jako předvoj Rudé armády, která sváděla boje na jižněji položené hlavní linii fronty u Nenkovic, Karlína a Násedlovic.

Po válce se prudce změnila demografie. 84 obyvatel odešlo do pohraničí, mladší lidé začali odcházet do měst za prací. Přesto se budovalo dále – v roce 1947 byl postaven Obecní dům s knihovnou a hasičskou zbrojnicí, v roce 1948 byl dokončen místní hřbitov. Byly vyhotoveny plány a sehnán materiál na výstavbu kaple (malého kostela), po událostech roku 1948 už k tomu však nedošlo. Počet obyvatel se však zmenšoval, až se na začátku 21. století stabilizoval mezi 250 až 290 lidmi.